Je to taková běžná životní situace. Odcházíme ráno ve spěchu do práce, opustíme byt a než vykročíme do ulic , vnutí se nám myšlenka: „Zamkl jsem ?“ „No ano, určitě….asi jo….co když ne…vlastně nevím…“ Vzrůstající pochybnost nás možná donutí, že se vrátíme a zkontrolujeme zamčené dveře. V odborné terminologii se toto kontrolující chování nazývá „kompulze“ a vtíravá, nutkavá, mimovolní myšlenka „obsese“. Přesto je toto chování normální a většina z nás to zažila. Jinou běžnou obsesí může být myšlenka na neštěstí někoho jiného nebo myšlenka, že se dětem přihodí něco zlého. Pokud tomu člověk nepřikládá žádný velký význam a výskyt takových nutkavých myšlenek se objeví jen zřídka, není důvod k nějakým obavám. Znepokojovat nás může však to, jestliže se nutkavé myšlenky začínají objevovat častěji a ovlivňují naše chování. Pod jejich „diktátem“ pak děláme něco, o čem víme, že je tak trochu nesmyslné (iracionální).
Příběh Petry
Devatenáctiletá Petra získala pod vlivem svých častých a neodbytných myšlenek přesvědčení o tom, že se může nakazit infekcí, těžce onemocnět a navíc nakazit svou sestru a rodiče. Narůstá v ní strach dotknout se kliky u dveří, podat si ruku s jiným člověkem, držet se madla v dopravních prostředcích. Proto se snaží vyhýbat se těmto situacím, a když se to nepodaří, pak si dlouze umývá ruce až po lokty, poté je ještě desinfikuje Ajatinem. V koupelně tráví 3 -4 hodiny denně. Po umytí „musí“ kohoutky pořádně opláchnout a desinfikovat, protože se jich předtím dotýkala „znečištěnýma“ rukama.
Popsané chování a prožívání již můžeme označit za chorobné, které je diagnostikováno jako obsedantně – kompulzivní porucha (OCD). Jedná se o jednu z nejčastějších psychických poruch, častostí výskytu se řadí hned za fobie, zneužívání návykových látek a depresi. Riziko pro rozvoj poruchy se odhaduje na 5%. U 60% se objevuje před 25. rokem. Z praxe víme, že léčba bývá zahájena pozdě a v průměru trvá mnoho let než se trpící k ní odhodlají . Přicházejí v době, kdy příznaky už blokují normální život a vedou ke značnému stresu.Porucha se promítá do života v různé intenzitě, u někoho se mohou vtíravé myšlenky objevovat jen jedenkrát denně u jiného i desetkrát za hodinu.
Obsese se objevuje po celé řadě spouštěcích podnětů, například po podání ruky s cizí osobou,při pohledu na ostrý předmět, po přečtení nepřijatelného slova, při pohledu jiného člověka nebo po určitém jednání. Spouštěčem však může být také vzpomínka, vlastní chování nebo i tělesný pocit. Vtíravá neodbytná myšlenka je provázená velmi nepříjemným pocitem (masivní úzkostí, obavou, odporem, ohrožením…) Pocity jsou tak nepříjemné, že člověka „nutí“ k aktivitě (kompulze), která negativní pocity výrazně sníží nebo odstraní (neutralizuje). Kompulze je tedy nutkavé chování (např. kontrolování, mytí rukou, uspořádávání…) nebo duševní činnost (např. počítání, tiché opakování určitých slov…)Úleva, která následuje po kompulzi, je však jen dočasná.Navíc si jedinec uvědomuje, že zase „podlehl“ nutkavé myšlence , má pocit studu nebo má na sebe vztek a cítí se celkově „mizerně“. Tím se zvýší celkové napětí brzy se objeví nová nutkavá myšlenka……
Příběh Aleny
Alena trpí obsedantním shromažďováním. Hromadí staré noviny, oblečení, hadry, krabice od čistících prostředků, kelímky od jogurtů apod., protože „nemůže“ žádný předmět z domácnosti vyhodit. Postupem času zaplnila svůj byt těmito předměty tak, že je možné projít od dveří k posteli jen úzkým průchodem. Tyto „uličky“ časem vznikly v celém bytě. Manžel se nejprve snažil Alenu přemluvit, aby věci vyhazovala, ale po opakovaném neúspěchu svého snažení se cítil stále víc bezmocný a nešťastný. Nakonec se odstěhoval a podal žádost o rozvod. Alena se za své chování velmi stydí, a proto k ní nemůže nikdo ani na návštěvu. Ztratila tak nejen manžela, ale i přátele a kamarády. Neléčená porucha se rozvíjí dál a Alena začíná zaplňovat „nevyhozenými předměty“ svou kancelář. Je jen otázka času, kdy její „nepochopitelné chování“ bude důvodem ke ztrátě zaměstnání.
Uvedený příběh nemocné ženy ukazuje, jak se projevy nutkavé poruchy promítají do rodiny. V některých rodinách požaduje nemocný, aby členové prováděli také určitě rituály. Např. je nutí častěji si mýt ruce, zamezuje přístup do určitých části domu „aby je nenakazili“. Zvláště děti nemocného rodiče mohou tak žít podle „nesmyslných pravidel“ . Na počátku rozvoje nemoci se členové rodiny „bouří“ proti požadavkům nemocného, ale později může dojít k „podvolení se“ v zájmu vlastního klidu. Někdy se rodina rozdělí na ty, kteří ustoupí a na ty, kteří odmítají vyhovět.
Příčiny vzniku
Příčiny vzniku nutkavé poruchy nejsou sice plně známy, ale existují faktory, které s vysokou pravděpodobností k onemocnění vedou. Jsou to vrozené dispozice, které způsobují, že v některých rodinách je výskyt významně častější. Dalším významnou příčinou může být biochemická porucha (přenášení serotoninu v mozku).Nepříznivé podmínky v dětství ( chaotické prostředí, nedostatek bezpečí, lásky a pozornosti) přispívají k rozvoji poruchy. Jiným faktorem jsou některé „nápadné“ rysy osobnosti ( např. tendence dělat si nadměrné starosti, problémy s přijímáním kritiky, nadměrná preciznost, výrazná výkonová orientace).
Uvedla jsem, že trpící lidé přicházejí k odborníkovi příliš pozdě a léčba se pak velmi prodlužuje. Kdy bychom tedy měli odbornou pomoc vyhledat? Optimální čas je ten, kdy si všimneme, že nutkavé myšlenky a kompulze se stávají častějšími a způsobují určitá omezení v běžných denních aktivitách a důležitých vztazích. Je rozumné naslouchat svému okolí (rodina, přátele, spolupracovníci), které si změn může všimnout dříve než my. Návštěva odborníka (obvodní lékař, psychiatr, psycholog) nemůže nikdy být chyba. V lepším případě nás uklidní a nabídnou jiné vysvětlení našich obav.
Možnosti léčby
Těžiště léčby poruchy tkví ve farmakoterapii (léčba léky) a psychoterapii (léčba psychologickými prostředky). Teprve v šedesátých letech minulého století se objevily opravdu účinné léky, které výrazně snižují potíže trpících. Jsou to antidepresiva, která regulují zpětné vychytávání serotoninu (tkaňový hormon, který také upravuje hladinu napětí, energie a sytosti) na spojích nervových buněk. Vedlejší účinky jsou minimální a objevují se při nasazení léku jen v počáteční době. Celková doba užívání se odvíjí od průběhu léčby, nejméně však trvá řadu měsíců, a to i po odeznění příznaků.
Tuto terapii je velice vhodné kombinovat s psychoterapii. Osvědčuje se zejména tzv.kognitivně-behaviorální trapie (KBT), při které je nemocný vystavován všem situacím, jež navozují úzkost a obsedantní myšlenky. Cílem je zabránit kompulzím, a to za přesně stanovených podmínek. Tento léčebný směr také vede k porozumění projevům poruchy a následně ke „správnému“ hodnocení nutkavých myšlenek. Jiným směrem je skupinová psychoterapie, která je vhodná zvláště tam, kde vedle OCD existují ještě další psychické potíže. K nácviku „zdravého chování a prožívání“ lze také úspěšně použít hypnózu.
Uvedené léčebné postupy se úspěšně praktikují posledních padesát let a pomohly tisícům postiženým na celém světě. Neexistuje tedy jediný dobrý důvod pro to, abychom se obávali říci si o pomoc tam, kde je to potřeba a mohli tak žít svůj jedinečný život bez zbytečných omezení.
