Hypnóza jako hlavní i podpůrná metoda v psychoterapeutické kazuistice
Kazuistika přináší téma hypnózy jako metody v psychoterapeutickém procesu. V roce 1889 se v Paříži konal I. mezinárodní kongres experimentální hypnózy a půl století zkoumal výbor lékařů podstatu hypnotismu. V šedesátých letech minulého století pak konstatovaly Asociace britských lékařů a Asociace amerických lékařů, že hypnóza je respektovaná diagnostická a terapeutická metoda. Přesto i dnes je tato metoda nucena obhajovat svou platnost a vymezovat se vůči mýtům, kterými je stále opředena. Kazuistika chce posílit dobrou pověsti hypnózy a ukázat její široké uplatnění právě v rámci psychosomatické terapie. Prakticky ilustruje, jak lze v jednom psychoterapeutickém procesu použít hypnózu jako hlavní i podpůrnou metodu. Přednáška prezentuje léčbu 49 letého svobodného, bezdětného muže s neurotickými osobnostními rysy. U pacienta se rozvinula úzkostně depresivní symptomatika v návaznosti na ztrátu blízkých osob a sociální izolaci. Zdrojem dalších potíží byla sexualita. Po období normální sexuální odezvy se vyvinulo sekundární koitální chybění ejakulace. První polovina dvouleté psychoterapie byla zaměřena na sociální vztahy, sebeobraz a další životní směr. Zde byla uplatňována hypnóza jako podpůrná metoda. Při zacílení psychoterapie na dysfunkční orgasmus se hypnóza uplatnila jako hlavní. Celý psychoterapeutický proces vyznámně podporovala také autohypnóza, která je důležitou dovedností prevence vyhasínání hypnosugescí. Její význam také spočívá v tom, že přenáší odpovědnost i na pacienta a zůstává jako léčebný nástroj po skončení terapie. Vzájemné podmiňování hypnózy a autohypnózy je ukázáno při závěrečném rozvolňování terapeutických sezení. Kazuistika demonstruje, jak hypnóza propojuje bio-psycho-sociání stránky člověka, ale také vědomí s podvědomím.
